Včelín

Na kraji lesa v zelené stráni,

malý je domek,

co bez váhání

v náruči skýtá skrýš

tisíci včel.

 

Starý děd pomalým krokem svým šel.

 

Očima hladí dub, jenž pažemi svými

bílý ten domek stavěný z hlíny

objímá

a chrání červenou střechu.

Dědeček vnučce své pro potěchu

vypráví pohádky dělných těch včel.

 

Drsnou svou rukou pod prahem loví.

Klíč, co má odemknout

příběh ten snový.

Otočí zámkem

a dvířka skřípnou.

V sedničce malé pod starou lípou

medem to voní.

Tak krásně voní.

 

A hlásek vnučky se rozezvoní.

 

Děd, ten však rozvážně

doutnákem dýmá.

Pak otevře úl.

A děvčátko zírá.

Na hmyzí rej,

který poslušně brání

med svůj.

 

Tu zaboří žihadlo do bílých skrání,

včela.

Co nezná drzého hosta.

Muž starý hned slovíčka prostá

své vnučce říká.

Slzy jí těší.

 

Holčička ta však bolest má větší,

nežli v své líci

pro včelku.

Pro dělnici.

 

Neplač už.

Vždyť víš, že včelka malá,

pro svůj rod,

pro svůj med zemřela ráda.

 

Děvčátko zatím pochopit nechce,

proč stvořená příroda

tak krutě tresce

ty,co v sobě odvahu mají.

 

A oči děvčete dál se zas ptají…