Pozorovatel motýlů

Klíčem k pochopení básně je metafora:

motýl = lidská duše

Lyrický subjekt není motýl,

ale člověk - pozorovatel,

který si při meditaci v přírodě uvědomuje,

že i on sám prošel podobnou transformací.

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_

I.

opouštím kuklu

probouzím se

vracím se

mezi motýlí těla

~

některá krouží

kolem dlaní

já nelovím je

do vzdušných klecí

~

nechávám

ruce

prázdné

~

duše se nesbírají - 

létají

~

II.

průsvitné stíny

mě učí

dýchat

~

nadechovat prostor

vydechovat čas

~

proplétám se

s prsty Země

jemně

protkán sluncem

teču do žil

~

dívám se 

očima

lučních květů

~

III.

vzpomínám

na schránky

svých životů

~

kde jsem byl

rozlitou hmotou

co se přelévala

do nového těla

~

v prasknutí

jediném

jsem našel

vykoupení

~

včera hlína

co věčnost snila

~

dnes vzduch

co na tvar zapomíná

~

IV.

bratři

sestry

uhýbají

pohledem

~

v mých očích

vidí

vlastní zámotek

~

v našich tancích

zní

ozvěna

~

že nejsme

z masa

že naše barvy

nejsou

jizvy

~

že náš vzlet

je volba -

ne trest

~

ale pod kůží

víme

~

že každá lež

je modlitba

tichá prosba

~

sen o zrození

bez proměny

~

pouštím jejich stíny

z dlaní

ať každý sám

nese

tíhu vzduchu

~

každý tvor

vlastní Vesmír

kde počátek

dýchá dál

~

znám i ty

co bloudí

nocí

~

V.

noční můry

stvoření

naruby

~

jejich rozpětí

těžká

vzpomínkami

na násilí

~

kde pouta praskla

protlačili se

puklinami

~

přesto touží

po světle

jako my

všichni

~

míří k plamenům

co je spálí

~

jejich láska ke světlu - 

prokletí

~

zrozeni z tmy - 

v jasu umírají

~

VI.

zrcadla

lámou obraz

tisíc střepů

jiný stín

~

jizvy jsou

mapou

každý příběh

jiná cesta

~

VII.

něco ve mně

neumírá

~

věčný tanečník

otevírá

skryté oči

~

vrací se tam

kde něžnost

tančí

~

na hranici

mezi snem

a letem

~

  společně

               neseme

                            váhu

                                   vzduchu

~