Prstoklad podzimu

    ❦

Do listu květiny
někdo vytetoval
           průsvitnou mapu žilek.
Na jeho okraji
           stydí se ruměnec.

Učím se číst
v metaforách podzimu.

Roztřihnu pergamen,
            krvácí zeleně.
Stříhám jej na kousky,
aura otisku zůstává celá —

T a j e m s t v í  r o z d ě l i t  n e l z e.

Světlo v něm neubývá...
           Jen se tříští
                  na ostrých hranách mlčení.

Odkrývám relikvie prožitků
           od úlomků
                     k mozaice.
Ptáci odnášejí střípky světla
         do svých hnízd.

Šlépěje prstů
dávno zmizelých dešťů
           vytvářejí
                     p r s t o k l a d.

Vyklepávám akord podzimu.

        ♪    

             ♬

                ♫

Protékám melodií
           soumraků babího léta.
Klavír hraje ticho
a struny větru
           rozechvívají
                      kostry stromů
                                k poslednímu
                                                t ó n u.                           

           ───♫───────♬───