Sonet o Bobroveckém potoce

Kde Bobrovecký potok v stínech spí,
tam šepot hor se s vodou tiše snoubí,
jak stříbrný had v údolí se vlní,
a každý krok mu lesní vůně zdoubí.
V svém běhu mladý, přesto moudrý jest,
své kameny si věkem zpívá v tůních,
a v kapkách jasu nosí horám čest,
když jiskří v mechu jak v pokladech slunných.
K Oravici se sklání v věrné cti,
jak věrný druh, jenž srdce své jí dává,
a s její řekou společně chce žít,
by sílu kraje hlubinou jí vstřikával.
Ó potoku, tvůj šum jak věků hlas
vždy znovu láká poutníka k tvým krás.