Jdení

kráčel vlhkou krajinou
a litoval šedozlaté odlesky pod nohama
že nebudou
že pominou
oblohy se neptal na nic
ani mraků na ní
nehleděl na ranní mlhu
na svítání
ale po těch odlescích tichý žal
na srdci mu ulpíval
že nebudou
že pominou
že je dál nepředá
a popsat je taky nedokáže
a tak se zdá, že
kdyby zůstal doma
líp by udělal?
a to zase ne, ďas aby to spral.