Klid

Uprostřed klidné noci stínů plné,
ni vánku ševel v korunách stromů,
ni hlasu šepot v útrobách domu,
ni lyry tón k zamilovanému sonetu.

Jen bílou lunu tváře steré,
jenž usazená do kamene
nad spícím městem
své družky klene,
po nebi pěkně rozprostřené.

Světlo nocí,
nejkrásnější o půlnoci
po tmavomodrém nebi pluje,
jež stříbrným prachem pokrývá.

Milovaná krajina tiše oddechuje
potažená hávem ze sametu.
Jako krásná labuť po dlouhém letu
schýlená v měsíční záři,
ve skrytu bělostného křídla,
a spí spánkem beze snů.