Lipová

Když mi je zlé , mám v srdci splín,
obejmu lípu ať mě utěší,
pod celtou z větvoví
čekám co mi odpoví.

Kolik listí tolik srdcí,
mateřská náruč laskavá,
konejší mě jejich tlukot,
barva květů zlatavá.

Dobře ví jaký je život,
co je lidské trápení,
za ta léta co tu roste
se náš úděl nemění.

Stará lípa, vrásčitý kmen
jako ruce babičky,
vypráví co se dělo,
když byl táta maličký.

Jednou skončí její pouť
na oltáři ze dřeva,
navždy zůstane
vzpomínka voňavá.

Zase bude sloužit lidem,
život je věčný koloběh,
beru si z ní příklad
a na zdraví lipový květ.