Báseň noci

Anotace: Nezvalovská báseň (o) noci

Noc jde, je něžná
a já nikdy nebudu kněžna,
však budu to já, kdo chce mít
poslední slovo - ach, nechat ho znít.

A noc jde, je cudná
a já jako duše bludná
se vznáším s výpary města,
v nichž se ztrácí moje cesta.

A noc jde, je svlečená
a vyje, neb křeče má,
když den na svět přivádí,
jak rodička řve, vyvádí.

A noc je koketa,
jejíž stud skrývá roleta.
A jasno nemáme stejně jak včera,
noc se plíží, je hvězdou večera.

A noc je nahá,
opilá jak noční Praha
a lehká jak dívky v podchodech,
co číhají na pány na schodech.

Noc je děvka, noc je poběhlice,
co olíbala už rtů na tisíce,
a ztrácí se jak alkohol z krve,
vyprchává jak vzpomínky na "poprvé".

Noc je teskná a nepolapitelná,
tolik chápavá, a přesto nepochopitelná,
hříchy druhých laskavě přikrývá,
jen mlčky odtančí, když ráno ožívá.

Noc dýchá, zpívá, sténá
a pak se rozplyne jak mořská pěna.
Bez řečí, bez pozdravu
zmizí zase na jeden den v davu.