Na drátě

Zase jsi mě zatlačil

do té kopky, kam svítí světlo

jen když promluvíš.

 

A pak povídáš

stovkou myslí,

které převádí vodu

přes koryta tvých dojmů.

 

Já, tvůj posluchač,

s přepáleným sluchátkem,

stále na drátě,

ve tvých lžích,

 

zbrusu nových pojmů,

co sečou moje dobré dny

jako plevel.

 

No tak, nemel!

 

Jasně, už skáču, jak ty pískneš,

protože jsi Kámen mudrců,

těch otců moudrosti.

 

A já?

Mám z pravdy pleš.