Na kolejích

Po kamení, mezi pražci klopýtám,
koleje vedoucí do dáli obdivuji.
Jsou jako rovnoběžky do nikam,
častokrát osudy lidí propojují.

Balancuji na svršku rezavé koleje
ruce mám velmi široce rozpažené.
Mé vrásky sice vyhladily krůpěje,
leč mdlím,slunce příliš mocně žhne.

V dálce tuším železniční budovu,
na peronu postává několik siluet.
Horké proudy líně stoupají ke krovu,
stáčí se do spirál, mistrných piruet.

Vstoupil jsem na peron a minul muže.
Náhle objevuji dívčí, usměvavá ústa.
V mžiku byly mdloby pryč ba i úžeh,
Jen nitro křičelo:“Prosím, ještě zůstaň!“

Do stanice krokem vjíždí parní vlak.
Párkrát otočila zdobným slunečníkem,
ohlédla se, líbezně pohlédla do oblak,
Odjíždí. A já? Zase budu trosečníkem.