Jen se ptej...

Anotace: (prohlásil rezignovaně)

A já rozhazuju rukama,
chci slyšet všechny odpovědi,
proč jsi z nás tehdy měl strach?

Jak se mi povedlo zapomenout,
sama na sebe tak účinně,
že jsem netušila jaký střih nosím?

Některé cesty se hledají těžko,
a ty jsi, asi omylem, došel na tu moji,
jak sdílet věci, které jsme ještě nesdíleli?

Našla jsem další písničku,
jejíž každý tón připomíná tebe,
jak je možné zapomenout něčí jméno?

Když se přibližují konce,
pozná se to alespoň někdy předem,
nebo je to vždycky stejně nečekané?