Večer na lavičce

 

Ležel jsem v březnu na lavičce.

Oči jsem přivíral před lampou.

Její svit slepil moje zraky.

Vůkol mě vysoké paneláky

V parku. Po týdenní špičce.

Jsem usínal s večerní sobotou.

 

Říkají dnes se to nesluší.

Lehávat v parku za večera.

Kdos kolem šel, běda, nadával.

Jak válím se tam, pivem navátý.

Vždyť počestný člověk přeci ví.

že takhle se v noci neleží

 

Tu zakryla bolavá pravice

lampy svit a s dlaní na čele

Vydech jsem neboť moje zraky.

Spatřily pojednou noční mraky.

Zdobené parpsky měcíce

Noční modř a šeď ocele.

 

Z putyky hudby zaznělo.

V ten moment čas na chvíli přestal téct.

Hleděl jsem zas na tu oblohu.

a oblaka pluly a mě se zdálo.

Že něco se ve mě polámalo..

Na chvíli, malou, ale přec.

 

Vstal jsem a hleděl jsem kolem sebe

Na trávu, pařez a noční svit.

Přestal jsem vidět cizí domy.

Vůkol jen tma a ty černé stromy.

Stály jak majáky vprostřed noci

Jak snažily by se mě ošálit.

 

Tu mi to došlo. Nejsem doma.

Tam kde je hluk a kde svítí města.

Vlastně už ani ta hospoda.

Není co byla a příroda.

vtiskla do duše mojí cit.

Vím teď kde hledat a neztratit.

 

Nevím sám, nevím k čemu je.

Nevycházeti z pokoje.

Nevím už k čemu mi vlastně bylo,

měšťákem být? A co ze mě zbylo -

napravil navěky náhodou:

Večer pod noční oblohou.