mám strach že tě omrzím,
přestože zatím neznáš
všecka moje zákoutí,
moji oblíbenou hudbu,
ještě jsme se nezažili,
nesžili a nepoznali
každý vějíř kůže kolem očí,
pomalu ti pouštím stébla
svojí minulosti,
všeho za co jsem se naplakala,
a aniž bych příliš dobře
znala tvoje jizvy,
kreslím po tvém těle prstem,
jak je krásný,
a neznám ani tvoje strachy,
netuším na co vzpomínáš,
když se usmíváš do prázdna,
neznat všechny svoje tváře,
navenek je skrýt,
nemá to být pohodlné?
místo toho slyším,
jak se kolem vznáší vůně samoty,
které čelíme sami dva,
a máš tak moc pěkné oči,
že před nimi ještě pořád,
raději skláním pohled na podlahu,
ale přála bych si spojit
všechny naše časoprostory,
nech mě pomalu se zamilovat
do každé písně z tvého alba
chci se je učit nazpaměť