Venuše mých hvězd

Lucie,

má Auroro —

do bílého dne se ztrácíš,

odnesou tě ranní ptáci…

Oslepen slunečním svitem

odešla jsi za jiným světem.

Alice,

buď má Vespero!

Ty záříš nad mou hlavou,

když sevřen jsem tmou.

Tvé světlo v temnotě,

věčnost v krátkém životě.

Venuše,

hvězda podivná,

vrije se do nitra.

Jitřenka a Večernice —

obklopí mě jak dvě svíce.

Básně z příběhu Venuše tvých hvězd

Benedikt žije osamocen ve staré hvězdárně, kde noc co noc sleduje jedinou hvězdu, která ho nikdy nepřestala pronásledovat — Venuši. Miluje ji i nenávidí zároveň.

Je to hvězda, která se rodí se svítáním, aby se v bílém dni ztratila dřív, než ji stačí uchopit pohledem.

Stejně jako jeho žena Lucie, jeho Aurora, která od něj odešla, zatímco on zůstal stát ve světle, oslepený jejím odchodem.

Ale Venuše má dvě tváře.

A do Benediktova života přichází druhá z nich.

Do hvězdárny nastupuje Vespera Alice Celestin, dcera jeho starého přítele. Mladá žena, která nese ve tváři tichost a zároveň z ní vychází světlo — jemné, stálé, oslnivé, není jako Jitřenka, ta která rozzáří na okamžik nebe, než ji spolkne den.

Vespera je Večernice — hvězda, která září, i když je svět ponořený do tmy.

Benedikt věřil v osud Jitřenky.

Dokáže uvěřit i v osud Večernice?