Když pozveš mě dál

Když večer zveš mě k sobě dál , s úmysly vcházím do dveří,
jak bych si tě náhle vzal, až bys mě stáhla do peřin.

V tu chvíli zapomněl bych na závazky a na to že je svět,
a dal bych ti místo lásky žár, pod kterým taje led.

Vím, že nejsi květina kterou každý trhat může,
snad ani já nejsem ten hrdina, co se na to zmůže.

Možná nęmám dosti odvahy a svazuje mě strach,
že spalíš mě jak papír v popelavý prach.