Pamatuješ si ještě na plechového kohoutka
Nebo plyšového pejska
Kteří uměli chodit?
Stačilo natočit pérko klíčem
Aby ožili:
Kohoutek legračně poskakoval
A zobal zrní.
Pejsek dokonce rozkošně štěkal!
Až jednou jsem se probudila
Do černého dne:
Ztratila jsem klíček
K rozpohybování svých hraček.
Tolik jsem plakala
Moje slzy ale nebyly živá
Ani mrtvá voda.
Hladila jsem nehybného kohoutka a pejska
Přikládala jsem si je k srdci
Ale už se nikdy
K mému velkému zármutku
Neprobudili.
I po letech
Stále hledám klíč
K tělu
A duši
Těch
Kteří nevstanou.
Vzpomínám na dětství, kdy jsme měli takové plechové
umělotiny. Kdyby v sobě měly komputer, vypadaly by jako
živé a nepotřebovaly by žádný klíč.
11.12.2007 14:02:00 | jehlaspichlas
stačil koupit jiný klíč
a kohout zobal dál
nejde však znovu natáhnout
co život navždy vzal
01.12.2007 20:00:00 | Šerpík 1