Bez vzteku, bez snů, bez rozpaků...

Když v mlze tváře zmizí,
když kdekoli jsi cizí,
když struny slzy spouští,
když utápíš se v poušti,
pak sám sobě postav rov
ze ztracených chladných slov.

Když pevné touhy vzdají
tu cestu mezi taji,
když pátráš po svých zdáních,
skrytých v očích laní,
pak sám si sáhneš níž a níž,
tam zpěv deště uslyšíš.

Pak vyjdeš do ulic
a hledáš něco víc,
když stojíš pod stromy,
tvůj rozum soukromý
ti šeptá v křiku vran:
"Svět je kaligram.."

A ty procitáš do ticha,
kde rudá růže nepíchá,
a ty procitáš a už víš,
že pomaloučku odcházíš.

Jdeš v patách muže v černém fraku,
bez vzteku, bez snů, bez rozpaků...