"rozbitá"

Měsíc na stříbrno borovice bílí.
Je kolem mě lehce rozbitná ohrada.
Rozum v hlavě zoufá, brání se a šílí,
mé zjihlé srdce se do tmy propadá.

Lužní lesy stojí zpříma jako svíce.
Co dělat dál s pláčem a bolestí.
Už na tomto světě nepřeji si více.
Jsi mojí zkázou a hlubokou propastí.

Nevnímáš, že pod tíhou Tvojí,
když med se změní v blín,
se mé tělo třese a velmi bojí,
odejdeš a já mám jen splín.

Cit svůj bych chtěla zmrazit,
aby nikdy nebylo toto utrpení,
nemohl by se mi tak život kazit,
bohužel ve mně se to nezmění.

Zaplatím za to životem svým.
Stále mám v sobě hodně lásky.
Ale toto je amen nad tělem mým.
Zbyly mi jen na duši vrásky.