ALk0h0LIk

Kocovinou ztrápen, zohyzděn a zničen
a výraz otroka pod ranami biče:
„Už nikdy nebudu pít!
Co mně to dává?
Jen rozum tupý,
záchvěvy pár chvilek matných jako mlha
a pak v břiše tu trýzeň jako kráva!
Nic to nedává, jen to bere
čas a prachy a to mě se..
srdce trhá.

Střízlivosti, ach, miluju tě!“

Jenomže bohužel čas nestál.
V sevření monstrózního města
týden bral do života chutě.

Nálady podivné a chabé,
jen do školy a ze školy,
dny tečou zbytečně jak Labe,
bláznovství v mozku vrcholí!...

„Co kdysi zvadlo, znova vzkvetlo,
chci tě bejt plnej, lidstva metlo.“