Dopis ze dne 5.10.1944

Anotace: napsáno dle posledního dopisu před popravou mé prababičky... dle skutečnosti

Ve tmavé místnosti,
v zimě a špíně,
ruce má spoutané,
složené v klíně.

Na dřevěné lavici
sedí tu žena,
na cestu do ráje
připravena.

Zoufalství se strachem
v cele se snoubí.
Poslat vzkaz dětem
jen bolest prohloubí.

Plamínky života
v očích už nehoří.
Teď troška lidskosti
ve světě příkoří.

Bílý list papíru
na stole leží.
S rukama v řetězech
píše se stěží.

Jak vyjevit najednou
vše, co je krásné.
Projevy vděčnosti,
zbytečně jasné.

Jen v dětech přežije
část duše matky,
když vydá se na cestu
bez lístku zpátky.

Proto už píše
svá poslední přání.
Popsat svou bolest
však slzy jí brání.

Sirotci zůstanou
na světě pod bičem.
Musí být silní,
jak jejich rodiče.

Silní jak ona,
když po boku muže,
statečně rvala se,
to žena může.

Byla se za život,
za lásku, svobodu.
Být ženou vojáka
nebylo na škodu.

A jednoho rána,
když ztratila manžela,
žít život bez něho,
nikdy už nechtěla.

Děti až otevřou
zašedlou obálku,
už trápit jí nebude
vzpomínka na válku.

V posledních hodinách
víra již sílí.
Jen Bůh zná pravdu
a bolest s ní sdílí.

Na cestě k oprátce
kráčí už vzpříma.
Odvaha s hrdostí
stále v ní dřímá.

Když smyčku na krku
kat jemně zatáhne,
zavládne v duši mír.
Pak se vše propadne...