Přátelé pro mě vždycky byli úplně vším
ale krásně se dnes ukázali
jako kdyby mi do srdce zabodli obrovský klín
prostě už mi pomoct nedokázali
Věřila jsem v přátelství
a dokonce i na lásku
slepě jsem prozrazovala tajemství
a na očích měla pásku
/Uvědomit jsem si to nechtěla
ale nakonec jsem oči otevřela/
Poznala jsem to nejhorší
poznala jsem samotu
říkali si: jednou na to doplatí
byla to odměna za tu slepotu
Připadám si hrozně sama
celý svět je najednou proti mě
všechen čaš jsem strávila s váma
a nedopadlo to nijak slavně
Cítím se na pokraji sil
nikoho už nezajímám
můj osud se již dovršil
a já už jen z mostu padám...
Když člověk zakusí hořkost zklamání, o to víc si pak vychutná sladkost radostí.. Jak píše danaska, máš toho před sebou tolik a skok z mostu (jak dramaticky zvolená metafora) tě o to vše jen připraví.. A to by byla škoda, ne?
28.05.2008 23:14:00 | Arakkis
Holčičko drahá, ve čtrnácti letech taková beznaděj? Víš kolik krásného ti život ještě přinese? Doufám, že si od tebe brzy přečtu veselejší básničku.
28.05.2008 17:23:00 | danaska