Milý člověče...

Milý člověče,

ty, jenž čteš tyto řádky
snad s nadějí či odporem
věz, že chtěla bych vzít vše zpátky
a zamávat bílým praporem.

Dostala jsem se na dno
a tohle je zpověď má.
Opravdu neříká se to snadno
snad to někdo zná...

Nezalžeš, a stejně lhala...
mám si přidat vinna?
Nezabiješ, do ruky kudlu vzala.
Člověče poraď...
Smrt či lahev vína?

Tak bojovat jsem chtěla,
prát se se světem.
Nevzdávat se a být silná.
Tolik elánu jsem měla!
- zklamala jsem, naděje byla mylná...

A to vše jen ta lidská zrada!

Je pozdě ptát se proč...
PROČ MĚLA JSEM TĚ RÁDA
Raději se oteč
a ukaž mi svá záda.

Nechtěla jsem přiznat bolest,
ani své pokoření.
Vše byla jen myšlenková lest.
Proklínám tvé stvoření...

Člověče, Ty, jenž jsi příčinou
že utápím se v slzách:
Je to tvou vinou!
Že mám ostří nože v žilách.