Něco, co mě děsí

Některé dny mě děsí
vidět obraz vlastní,
marnost a smutek se mísí,
tam kde se duše tísní.

A někdy mi přijde, že ji ani nemám,
A někdy mi přijde, že to vzdávám.
Jindy, že už není co vzdát,
že ze sebe nemám do dát.

A někdy ačkoliv dýchám, nemyslím, že žiji
a za všechny tyhle chyby sebe obviňuji.

Kdo mě nyní zachrání,
od mysli vlastní?

Bezcitnost?!
Vypadá jako nutnost.
Žadoním o milost,
Nechci být marnost!

Mám strach, že navždy odezní,
co bylo pro mě vždy to hlavní,
to jediné moje přání poslední.
Mám strach, že mi srdce zkamení.