Na věky věků...

Krvácí mé srdce v krajině opuštěné,
hnijí mé ostatky v zemi pohřbené.
Zemřelo mé tělo v životě zjizveném,
duše bloudí v tiše němém.

Bolest zastavila proudy slz,
bolest, jež pronikla ke mně skrz.
S věky bude bdít
a o svých šancích marně snít.

Než skončí svět a řeky vyschnou,
než slunce potemní a hvězdy zhasnou,
než bude konec, na věky věků,
nenajde na bolest svého léku.

A znovu umírat v agóniích nekonečných,
znovu, jen v myšlenkách zbloudilých...