Závist

Muž ležící na pusté stráni pronesl svůj velký sen:
"Kéž bych tak, Bože, mohl být jedním z těch opeřenců nade mnou!"
Vtom byl v posledního člena onoho ptactva převtělen,
byl šťastný, že se teď jako bratři spolu temným podloubím pnou.

Nyní měl to, co vždy chtěl - mračna a skupinu bratří,
s nimiž bude žít a skoná tehdy, kdy skonají oni.
Tmavý svět plný démonů a pastí z výšky spatří
a nikdo už jej neuvidí jedinou kapku slzy ronit.

Když přelétali nad bučinou, zaslechli prudký výstřel;
ptactvo polekaně zrychlilo a rychle zmizelo v dáli.
Jeden z nich však své tělo na půdu dole rozprostřel.

Byl to on, poslední pták, jehož radost a štěstí hřály,
dal volnost slzám, věděl, že je znovu na své stráni.
A pokračoval ve svém smutném, osamělém umírání.