Stáří

Na vahách rezavých čas važím,
kolik asi nádechů,
ještě napočítat musím?
...Ve světě duchů...

Lítost, je to co přežije,
slabost, s ní přijde,
ač minulost odbije,
na vždy do vás vejde.

"To ty kecy jsou tvým výsměchem,
ve vlastních očích,
ses nechtěl stát bláznem."

Skončit to musím já sám,
v sepětí mě dlaně svírají,
na milost se v minulost vydávám.
s těmi, jež po tváři plují.

A cítíme, jak se v lidech odráží,
tolik nepochopitelného,
v životech do nás stále naráží,
kdo odliší špatné od dobrého?

A uvnitř, kde to buší,
odehrává se zvláštní věc,
to něco už konec tuší,
ta pocitová klec.

Mi připomíná,
že radost mě opustila,
že tu kdysi byla,
v strádání mě odsoudila.

Až budu muset daleko jít,
tam kam všichni musí,
pak chci vyrovnaný být,
ale teď se mi vše hnusí.

Ač všemožně se mé rty tváří,
je patrné že sem víc nepatří.
To je stáří.