Sám a sám

Nikdo mě nemá rád,
nikdo o mě nestojí.
Smutek dostal zlatý řád,
některé rány ani čas nezhojí.

Temnotou sám kupředu,
za krokem krok skrz trní samoty,
bez světla však jít nesvedu,
můj svět upadl do slepé němoty.

Nesvítí slunce nade mnou,
myšlenky na smrt jsou mi v patách,
všechny pocity mne snad brzy rozervou,
andělé temnot na mě mají zátah.

Duše mne bolí
jak rána posypaná solí.
V srdci jen smutek
prej naděje neumírá,
ale skutek utek.

Právě přetekla má míra.
A z jámy pekel stoupá síra.
Kdo vykope mi nyní hrob,
když na mě síly temna mají lov?