Hranice hoří...pro mě

Zase sama doma ležím, pěkný smutek mám.
Tuhle situaci za ta léta sakra dobře znám.
Když stíny se plíží nocí a nikdo není se mnou,
Co je horší, než být nenáviděná vlastní rodinou?
Matka ,co dala mi život, žárlí, prý s tátou jsem spřažená.
Bratr, opakuje po ní co se dá, zas že jsem protěžovaná.
Prý jsem potvora a jen s tátou držím, mám vše
A to není fér,protože to já přece vyvolávám pře.
Hádej, hádej hadači, kdo snad těžší život má:
Ten, kdo řek´to nebo ten, kdo poslouchá?
Na mou hlavu padá vina, že dostávám víc
A ten chudák malý nemá skoro nic.
Ten drzoun, který školu vzdal,
na všechny kašle, ale rád by bral.
Matka dceru udá, aby měla muže pro sebe.
Noc temná a já zoufale hledím na nebe.
Nechápu tu nenávist a zlost, kde se v ní bere?
Obrací ji proti mně,ale kvůli synovi se pere.
Být tu středověk, hoří hranice.
I když není už žádná mladice,
Musí být přece lepší než já.
Oheň už na dříví vesele plápolá.
Slova poslední zní ve větru chabě:
„Tenhle svět není místo pro nás obě“.