Kolaps citů

V objetí usínat a za ruku držet.

Chce se mi třást a chce se mi běžet,
někde se schovat, jen bezvládně ležet.
Mám záchvat emocí, krev divně proudí,
stále sledovat, jak se život hroutí.

Nepoznáno, zapovězeno.
Smysly se točí, květ uvadá,
je to něco víc než divná nálada,
snění, doufání, život a smrt.

Ten kolaps citů na mě dopadá,
sypu se jak nejtěžší hromada,
na vlastní hlavu.

Jak ještě dlouho, bezmezný břehy,
v bolesti, bez víry a něhy,
prohledat prázdnou místnost,
v ní leží jen lítost.

A možná i trochu sebeúcty.

Další, další další další noc,
pomoc..

Obrazy tepla v pokoj vyplnit,
víc ze snů se neprobudit.
Nestrádat.

Za ruku držet a v objetí usínat,
jenom bezmezně milovat.

Chtít, chtít, cítit.