Appassionáta

Anotace: něco málo z toho, co nedokážu vyslovit

Jestli si na mě ještě někdy vzpomeneš,
nekonečná ozvěna v mysli mojí,
neuměl jsem si představit, že odejdeš,
jsi jako krásná melodie co neustále bolí.

A nejsi tu se mnou,
tak nocí temnou,
tóny appassionáty plynou,
topím se vzpomínkou a...

Já neumím zapomenout,
tak životem dál jak troska plout,
zoufale musím,
hrozně se tu dusím...

Čím jednou nazvala jsi mne,
tím dál jsem,
asi nikdy už nedokčám dne,
kdy oživne můj sen.

Víru i naději jsem v tebe vložil,
srdce lásky plné,
moc milovat jsem toužil,
city příliš silné.

Vzpomeneš alespoň na nějaké chvíle,
kdy na rukou jsem tě nosil,
nebo když jsem tě na kolenou prosil,
ať se mnou zůstaneš?

I ta hvězda, co v dáli svítí.
vypraví o tom čím jsi pro mě byla,
a co to rudý kvítí?
Také jsi ho zahodila?

Abys zapomněla?
A v jinou cestu šla...
Málo jsi mě znala.
Srdce jsi mi rozervala.

Stále těžko o tom mluvit,
i nyní, kdy nemám co ztratit.
Já už nechci den další,
je to jen a jen horší.

V tomhle zavšivenym světě,
v něm láska i přátelství utichá,
každou noc na stejném místě,
kousek ze mě umírá.