Život, který byl příliš těžký i pro Smrt

Požírači snů, nežer už mé
můry noční, bude ti zas
špatně, jako vždycky.
Andílku můj, ten strach
v srdci, co tu mám
je opravdický.
A pro změnu,
hlavou si něco proženu,
je to ostřejší než břit,
než kytice pro ženu,
co nechá mi vřít
krev
i když ji pokládám jen
ty růže na rakev.
Růže či růžence,
na rakev dřevěnou,
milenkám milence,
hřebama sevřenou.

Sevřenou více však
strachem o umrlce v košili,
svobodné umělce,
svobodou zešílí.
Za živa vězněná,
víc než smrtí tys byla,
na strach ten zejména,
kam hrabe se mohyla,
s náhrobkem bez jména,
a bánší věčně opilá.

Dívala se do tváře
té slečně s kosou,
však tebe já znam, jak lháře,
co rodí se s ranní rosou.
Dívala se a řekla jí,
zde si vem můj strach,
dluhy a chmury,
svoboda čeká mne na marách,
též lásky tam čekají,
co dívaj se shůry
čekají na nádech,
na výdech poslední,
tak tedy sbohem, ber,
nastav ruce, můj život si nech....
A chudák Smrtka, ruplo jí z
toho v zádech.