Nicota

Zabrousím v čase všedního zdání,
že není nikde nic, jen Tvé přání,
přání, jenž v obsahu nese prosbu
k Tobě, aby jsi i když už nemůžeš,
nebyl jednou nohou v hrobě..

Vždyť jsem tu já, pro Tebe se vším všudy,
tak vyžeň z hlavy své běsnící bludy,
otevři oči a podej mi svou dlaň,
své vzpomínky však v srdci si chraň.

Letíme výšinami černobílým balónkem
naplněným vzduchem, který neklame,
vzduchem z Tvých úst.
Házíme na sebe pohledy, i když držíme
vzájemný půst.

Tak zapal už svíci a opusť svůj konec,
nenastal Tvůj čas, neb slyšíš zubaté hlas?
Mlčíš a chladneš, do náruče mi spadneš,
mineš mé dlaně touhy, jsi zas a jen přízrak
pouhý!

A já Tě nechala netrefit terč života,
jsem jen pouhá, hloupá NICOTA!