Zajíček

Na betonové pláni leží,
nekroutí oušky ani neběží,
kdysi se možná v trávě brodil,
ach, proč jsi tam chodil?

Copak ses zranění nebál,
co vedlo tě k tomu hopsat dál,
tos o život víc nestál,
žes mezi auty stál?

Teď vše co v tobě bylo,
celý svět spatří,
že tě auto rozdrtilo,
ti jisto jistě nepatří.

Ale osud se nikdy neptá,
a tak teď tvoje srdce,
jen silnici leptá,
a já ti šeptám lehce.

Že jsi jako já.