Smutek

Jitřenka světlonoš
má zkrvavenou tvář.
Spánek, dar noci
utíká,
nezbývá mi než vstát,
vzít kalendář
a odškrtnout zas
jeden den,
co se mne netýká.

Bolestné myšlenky,
kdy bývalo mi líp
i hůř, ale jinak.
Teď je to smutek,
co učí mně
písničku zpívat.

Je to jak horečka,
jak nemoc smrtelná,
zbytečná slova útěchy,
samota,
co ne každému sluší.
Srdce se vzpírá,
rozhněvané,
jak kovadlina buší,
srdce se zlobí.
Proč ticho je v duši?

Jen jitřenka, má od Slunce
zkrvavenou tvář.