Polibek

V hlubině duše mý,
kde tma přebývat smí,
se zlý sen za spánku rodí,
za měsíce i slunce to tak chodí.

A já opěvuji zaprášenou píseň,
o tom, že už na ničem nezáleží,
když svírá mě zevnitř tíseň,
v tom černočerném snění.

Tam polibek jsem dostal,
tak odporně hořký,
že v tu ránu jsem vstal,
až na kůži mokrý.

Nenávidět spaní.

Tak obrazy si čárám,
na desku kouzelnou,
kterou stále vymazávám,
v ní snad i sny uhynou.

A omelu tu pravdu,
že nemám víc tu být,
ač dál světem jdu,
nechutná mi žít.

Zase ulehnu, do peřin rakve strachu,
možná za pár vteřin a ústa plná prachu.