Útěk do bytů žížal

Utíkáš
jako paprsek slunce
a bílé pláště
všech bohů
zanechávají měkké doteky
ve Tvém srdci,
doteky mechu

Ale smrt je jiná

Řezavé uhlíky
plyšových koberců
nevědomí

A příšerky dětského zla
oživuješ
svým vztekem
a rouháním,
únavou…

Ruce do křídel komára
Vzdáváš se

Proč?

To dospělost Tě unavila

Ta hlína a pampelišky
byly tak živé…
když jsi
plela záhon
a ve skalce chtěla budovat
další kamenné zátarasy
z rozpadlé opuky
v tělech žížal,
které mohly žít

Proč je půlíš?

To je divné,
že papír má tvar
plochého hřiště,
kde hrají schizofrenici
mezi minulostí a budoucností

A z televizních filmů
koukají přetrhané nitě...
Pro otazník?