Smělé ďolíčky

A víno povídá, za mě tak zmateně,
Rychlostí kapky co stékala po stěně – skla.

Ladností víly od čiré studánky,
S půvabem stmívání co nosí červánky – každou noc.

Zaklapla myšlenky do černé krabičky,
Abych zas mohla ve tváři ďolíčky – nosit.

Co líbivé zdáli se noční obloze,
A těm co ťukali směle na srdce – mé.