Pláč noci

Přes černý brejle koukám na tenhle svět,
někdy se těžko vracím, ze sna a zpět.
Smutné oči co pálí a vítr je napadá,
touha co ubíjí, do života tak zapadá.
Kolikrát za život poznáš lháře,
z hlavy si čteš jako z kalendáře.
Život jak z karet, jen se rozpadnout,
naděje? jak tě to může napadnout.
Jednomu beru, druhému vracím,
sám k sobě, těžko, těžko se vracím.
Vítr maluje s větrem nebe,
každý v něm vidí kousek sebe.
Každou noc smutně prší,
ne z nebe, ale z lidských očí.
Obloha osvětluje ztichlé kouty duše, není tu nic mimo ní, miluj jen tiše.
Falešná radost co určuje den,
v noci už hraje jenom zlý sen.
Každý je teď v noci jak jinak než sám,
tužka a papír je jediné co mám.
Tvrdé kapky slz a deště,
které ti brání udělat další krok v cestě.
Svůj život si natočím a budu chodit pozpátku,
abych poznal, co vlastně není v pořádku.
Chtěl bych poznat jednu z cest co nebolí,
vyvést mě ze strachu města a jeho okolí.
Přišlo ráno a město je těžší o pár lidských osudů,
každý vstává v náručích svých vlastních omylů.