Tání

Proč bych ničil den
právě narozený
pohozený úplněk
placenta ve stříbru chvojí

Odkapává tohoroční krev
podél svící
zvousatělý prosinec
moudrem let a krásou vloček
učí mne přechylovat přání do života
a hřát
v závějích mrazivé tmy

Předsevzal jsem si snad
nepochybovat o věčnosti
tak proč bych ničil
když mohu zůstat

Ale v dětských očích je radosti
na koše
než uhasnou světýlka
a rozbalí se smutek z konce.

Tání už bude stejné - zase jiné.