Šeptám

Na rtech smích
a v duši slzy,
snad bylo to,
až příliš brzy,
to se už nikdy nedovím.

Být básníkem,
napsala bych velkou báseň,
báseň o smutku,
jenž zastírá mou duši,
o hudbě,jenž rve mé uši,
báseň o úskosti,
která mi srdce svírá,
o smrti,jež na mne
temným oknem zírá.

Oči,už téměř vyplakané,
nevím,co zítra zas se stane,
snad zavírám je dnes už naposled.

Až ulehnu k věčnému spánku,
nebudu cítit svěžest vánku,
kdopak se za mnu ohledné?