Smutkonoši

každý si neseme svůj smutek sám
jako dvě vědra,plná olova
na krku vláčíme den co den
nám šedá se zdá celá obloha
a svět je jen zavřenej krám

svůj smutek si neseme každý jen sám
skrz hrubé tóny bílých stěn,
co dělí od nás vnější svět
jen v myslích zaznívá zas další sten
ztracený v oparu jak poslední flám

nese si smutek svůj každý jen sám
co se nám dostalo povrchních vět
"soucítí s námi" však necítí nic
vzpomínky sžírají srdce jak jed
z obrazů zbyl nám jen prorezlý rám

každý si ponesem své smutky sám
co bylo,nebude,všechno je pryč
nikdo nám nevrátí předešlý den
z pocitů lidskosti zbyde jen chtíč
jak v pohádce happyend byl zas jen klam

i ve svých touhách pak jsme každý sám
a naplnit je může jen někdo
(zdává se noc co noc ten samý sen)
doufat jsme přestali,
už je to jedno
já dveře své zavírám

(a zamykám na sto západů)