274. Znovu vstát a jít

Na rukou rýhy
v nich kapky krve,
žalostný sten přichází potichu,
prochází přez srdeční komoru,
z levé v pravou,
v síni stojí,
prochází se v nádvořích smutku,
prochází se v červené kápi,
černý hábit přehozen.

Na rukou rýhy,
na srdci díry,
plazíš se v růžích,
trny se boří,
do tvého těla,
jak kulky olověné,
jak ostří meče,
co vniká do tebe,
snažíš se slzu neuronit,
přesto už jedna stékává,
po tvé tváři,
jako rosa,
která padá na umírajícího koně,
naposledy si odfrkává,
čeká,
čeká návštěvu dámy s kosou,
která přijala to pozvání.

Na rukou rýhy,
proč cítíš chlad,
i když tvůj dech je stále ještě horký,
nenáviděn podobou prašivého,
vypelichaného psa,
který nemá vlastní dům,
umírají tvé city a touhy,
zaživa dány lvům na pospas,
a tribuna tleská,
když maso se trhá,
a vřískot nevinných dere se ven,
to démon jediný porazí mne?

Ne,
nedám svou duši nečistým,
povstanu vlastní pokorou,
proti těm silám neřestným,
vlastní tělo vyčistit,
od všech sil zla a zmatku,
zapomenout na Kasiu.