Pro Ditu Saxovou

Podzimní červánky plné rtuti,

rozlité nad smutnou krajinou,

toť srdce mé tlukoucí v suti,

jenž zbyla z domu, kde slabí zahynou.

Neb žijí jen silní, co slabost svou skryjí,

život je prostý, krutý má řád.

Slaboši vilní, na měsíc vyjí,

odchází s prázdnou, musí se kát.

Pro samé hledání, hvězdu jsem ztratil,

pátral jsem všude, jen v srdci svém ne!

Čekala dlouho, já jsem ji zabil,

samotou tesknou, v prašivých zdech.

Odporný umrlec ze tmy se chechtá,

zvuk jeho smíchu, pění mou krev.

Na světlo vystoupí, tiše se zeptá:

Do pekla později nebo teď hned?