Odcizení

Rád kradeš šero bledých nocí,
úsvit tě stíhá tlakem dní,
vzdal by ses duše pro ten pocit,
že nejsi vždy ten poslední.

Pod tíhou modráskových křídel,
lámeš se, jako v těle kost,
byť jsi byl pozván – svět to viděl,
stejně jsi odmítaný host.

I když se sem tam k partě přidáš,
stejně to opravdové není,
z okraje davu smutně sčítáš
vteřiny svého odcizení.

Platí se málo dětem doby,
přetvářku střídá prostý klam,
nad lidstvím žebříčky a schody…
…každý je se sebou jen sám.