Svítavá

Ranní úsvit je snad poraněný,
červení a nachem krvácí,
vždycky jiný, nikdy nezměněný,
opět bledne, zas se vytrácí.

Po ránu zas krev a slzy stírám,
ulpělo jich na mě víc, než dost,
stále nežiju, byť stále neumírám,
marně hledám odsud skrytý most.

Po noci zas svlékám hadí kůži,
v noci had a ve dne vlk, to víš,
nad hrobem mým nestvůrní se druží,
ani ty mou pravdu neuzříš.

Už si slunce hraje s světlo-stíny,
nenápadně vládu přebírá,
z jeho tepla mám však záchvěv zimy,
i přes den tu vládne nevíra.