Panika z podzimu a návrat babího

Po ranní panice,
že podzim převzal vládu,
k poledni, s pokorou panice,
jenž jímá ženskou vnadu,
přistoupil jsem k oknu.

Zaujat lidskými obličeji
chvátajících lidí,
mé srdce divočeji
pod hrudním košem
buší...

Jsem tolik emotivní,
aniž to kdo tuší,
sám sobě řádky píši,
jsem si též listonošem.

V obavě z bortících panelů,
jen se skývou chleba,
s nevelkou hroudou jadelu,
vykročím k místům,
kde dívčí šarm se hledá
a nachází o něco snadněji,
neříkám, že snadno.

A stal se zázrak
v přímém přenosu,
slunce vtrhlo
do úzkých ulic města,
všude se loučemi vměstná,
oko mi vlhne dojetím.

Zase zřím desítky slečen,
houpy, hou,
chůzí houpavou
a já připadám si jako kobra
mámená píšťalami
jejich těl,
úchvatných trupů.

Tak slastné připadá mi,
jejich kypící mládí,
sledují komíhavé
kroky dívek,
pohyb kyprých vnad....

Zase jsem na světě rád...