O půlnoci vstáváš
a tvé kostnaté tělo chrastí.
Lidem smrt dáváš,
do kouta je zaháníš lstí.
Koukáš těma tvýma mrtvýma očima,
olizuješ si prsti od krve.
Závidím ti, nikdy ti není zima,
ani když jsi se probudila v zimě poprvé.
Blížíš se ke mně
a uchopíš mě za ruku jemně
Táhneš mě černou chodbou,
na konci světlo a když tam vcházíme vítají nás krásnou hudbou.
Přesně,jak jsem předpokládal...16 let.Proč,proboha,musí ta vaše generace meditovat nad smrtí???
10.01.2015 20:23:28 | Bakchus
Ja nemedituju nad smrtí ... mě nic jiného nenapada a takovéhle básně mě baví...jsem uz taková...
10.01.2015 20:32:15 | Kikulinka
Vůbec jsem to nepochopila...
10.01.2015 20:12:45 | Elisa K.