Vločky v piruetách a po ránu zcepením

Za plastovými okny, tam venku,
na první pohled skvostná idyla,
já si leč k ústům tisknu sklenku,
bolest mi vystřeluje do týla
jako blesk prostupuje hromosvodem,
od kostrče naprosto celou páteří,
co na tom změní vloček piruety
v představeních zimní romance?

Kdo nezažil palčivou – nevěří
dnes mě tedy nic neuchvátí,
jen chodím, nemohu se dát do tance,
ty patří stejně jen na kabarety.

„Michelle, nevíš, kde je GIN?
Taky postrádám silné cigarety!“

To už je úděl, mých posledních zim,
pro nedostatek citu, miluji lívance,
žehrám, že mi žádná nejde v ústrety,
chřadnu, jindy nečekaně zcepením,
vždy, když jsem sám, brzy po ránu...

Ještěže v prstech udržím kohinorku,
k chuti žít by mě přivedlo dívčí stvoření,
co vlilo by mi mízu, až do kostí morku...

Vidím, že GIN v láhvi už skoro došel,
zřejmě budu muset zdolat "Tulamorku!"

Stihneš si se mnou dát skleničku Michelle?