Sto dvanáctá brána

Genju Básně » Smutné

Anotace: Když jsem si uvědomil, že vše čemu jsem věřil, byla pouhá iluze. A že i ta nejkrásnější a nejčistší myšlenka může být pokroucena k nepoznání.

Ta chvíle, kdy vadnou květy.
Ta chvíle, kdy boří se světy.
Největší pád v dějinách světa a přeci,
Nic nerachotí.

...

To jest zvukem pádu světa, který tisíckrát povstal z prachu, aby byl znovu svržen.
Žádný křik, žádný třesk výbuchů.
Jen jedna malá slza ukápne zrána, kdy člověk si uvědomí,
že kde býval jeho chrám, dnes již nic není.

Autor Genju, 05.04.2015

Přečteno 457x

Tipy 8

Poslední tipující: bogen, jitoush, J's .., VEDz RVAHEs

Komentáře (7)

Komentujících (5)

Doporučit (0x)

Tisk

Komentáře

Ach,j jak přesmutné to uvědfomění :-(

27.08.2017 20:04:02 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

..líbí se mi jak je to napsáno, působivé...i když "o čem to vlastně je" jen tuším...

06.04.2015 18:07:26 | bogen

Děkuji. Snažil jsem se to napsat tak, aby si v tom každý mohl najít odraz své bolesti a prožít si jí. Právě to je cestou, jak se s těžkými věcmi vyrovnat a jít dál.

07.04.2015 08:19:21 | Genju

...já jsem v tom našel něco jako bolest ze ztráty vlastních iluzí...;-)

07.04.2015 21:24:10 | bogen

..To mi připomělo něco z mého života......Ji.

06.04.2015 15:52:13 | jitoush

Jsem rád, že se báseň někoho dotkla.
Chce to čas a jednoho dne všechna bolest odejde.

07.04.2015 08:22:49 | Genju

Zajímavé.

06.04.2015 05:57:17 | VEDz RVAHEs

Sto dvanáctá brána

Sto dvanáctá brána

Uživatel

» Přihlásit se

» Registrovat

Autoři online (7)

Návštěvnost