S podvěšenou myslí

Nebe vrhá sníh s deštěm,
míří kolmo k zemi,
ale také pod jiným úhlem.

Jímá mě stesk,
oči mám dojetím zvlhlé,
pro nemožnost být s těmi,
kteří pro mě tolik znamenají…

Sedím v kupé,
obklopen jinotaji,
v prosklených stěnách,
ve zdech z bakelitu
plný chřadnoucího citu,
mé zuby drkotají nad výhybkami.

Bytostně vnímám
ostatní sedačky,
jež jsou opuštěny,
nad nimi vyrytý nápis, jeví se břitkým.

Kdeže jste, kdeže dívky?

Je pátek, brzy ráno,
venku počasí vhodné k psaní...

Myslím na teplo domova,
co právě není k mání…